Abych vám mohl vysvětlit jak jsem skončil BOS, musím se vrátit docela daleko zpátky. Začalo to obří hromadou průšvihů a stresu.

Prostě stres byl začátek běhání a začátek běhání byl stres.

Všechno se nějak podělalo a mě napadlo, že místo brečení nad deskou pracovního stolu, bych mohl začít třeba běhat. Nebo jsem se možná nechal vyhecovat? :o) Už ani nevím. Každopádně to u mě nastartovalo jednu z největších životních změn.
Pamatuju si živě jeden z těch prvních výběhů do Budějovické Stromovky, jak funím, dřu, umírá ve mně každá buňka, dusím se a před očima mám rudo. Nenáviděl jsem se za tu „kondičku” a byl to, tipuju, tak druhý kilometr… Ó bože. No jo, měl jsem tak 103 kg.

KAPITOLA I., Od začátků po barefoot boty

Víte, nikdy jsem nebyl v ničem vytrvalec, ale také jsem si o sobě nemyslel, že odpadnu skoro pokaždé, když vyběhnu a už v první zatáčce. Bylo to děsný, protrápil jsem se měsícem ranních skoro zvracení a momentů kdy mě předbíhali i důchodci. No hodně vám to poladí ego, ale stojí to za to. :oD

Jako většina chlapů, jsem to vyřešil mazaně – zbraní, vychytávkou. Koupil jsem si superboty za 4 tisíce. Ty nej, co jsem našel. Sežral jsem jim všechny ty reklamní kecy a byl sám se sebou táák spokojenej! :oD Měly odpružení jako terénní auto. Běhaly „samy” a zdržely mě asi tak o rok, ale o tom za chvíli.

Přišlo první hledání informací. Nic není náhoda a já při jedné cestě do Prahy podlehl zvědavosti a skoro spadl do jedné z prvních otevřených barefootbot prodejen. Ten slovní rozpor mě ale štval od prvního okamžiku – boty co se jmenují naboso? A oni navíc vystavovali ve výloze DĚTSKÝ GUMOVKY!

Jasně, že jsem odcházel s botama a knížkou Born To Run v ruce a kroutil jsem sám nad sebou hlavou. Co mě na tom tak vzalo? Bylo v tom ještě něco a já na to chtěl přijít.

KAPITOLA II., Hledání všeho

Ve zpětném zrcátku vzpomínek se mi v té době událo v životě mnohem víc věcí, než je běžné. Možná to znáte, jak se jednou za čas změní v životě úplně vše?
Narazil jsem do jógy. A byla to srážka až osudová. Ono to sem úplně nepatří, ale informace získané tam, vedly k bosým nohám, takže mi přijde důležité to zmínit.

Zpátky k tématu…
Co se dělo dál? Chození v barefootech se stalo nezbytným a měnilo mi život. Přirozeně jsem všem říkal o výhodách, pocitech a změnách. Nakonec v barefootech chodí skoro celá rodina. A spousta přátel.
Všem doporučuji začít v civilním životě právě barefoootovou obuví a chůzí.

Horší to bylo s běháním…
Postupem času jsem se zasekl. Cítil jsem rozpor mezi chození v barefootech a běháním v těch raketových botách. (Tady je to zdržení). A přitom už jsem zažíval ty úžasné stavy po 5ti kilometrech, čisté štěstí z pohybu, radoval se, že díky józe skoro neřeším dýchání.

Sundal jsem tedy supertenisky a ouha, styl byl pryč, vytrvalost byla pryč, radost byla pryč. Skoro 2 roky posouvání se jsou v trapu? Proč?
A co teď?
Přišel další zlom a také zcela určitě ne náhodné postrčení od nejbližší bytosti (díky, Veru!) a já se ocitnul na semináři BORN TO RUN coachingu Lee Saxbyho.

Vařilo se to tam a taky v té době vznikalo mnoho věcí – třeba Naboso obchod. Informace byly úžasné, ale obal ve kterém se prodávaly se mi nelíbil a nelíbí. Na začátku je to správné nadšení, a pak se vše zlomí do seminářů za velké peníze a plánů, jak jich (u)/(vy)dělat co nejvíc.

A tady přišlo to prozření. Už dlouhou dobu jsem přemýšlel nad cenou barefoot bot, nad školeními, nad umělými sdruženími a exkluzivitou, která se vytváří pro peníze. Nad chamtivostí lidí, kteří ždímají dobrou věc přes limity a vytvářejí závist, elitářství a ne radost. A navíc, no uznejte, jak se sakryš botám může říkat bosá noha? Není to do nebevolající pitomost? Vezměte si boty a choďte jako bosi. Přemýšlejte jestli to jde: vezměte si plavky a buďte JAKO nazí?

A tam jsem si poprvé řekl NE. Žádné další superdrahé modely něčeho, co už možná ani „barefoot” bota není, žádné další kluby vyjímečnosti. Nohy má přeci každý.
Další půlrok jsem strávil v Lunách (sandály), ale protože byl jejich prodej zase jen součástí toho smutného hrabání peněz, začal jsem hledat alternativu. Přišla zase z naprosto nečekané strany – přítel mi dal knihu „Bosé běhání” od Adama Sandlera

Poselství pro mě znělo – „ A co když boty VŮBEC nepotřebujeme?” „A možná se to zvládne naučit každý sám?” „Možná to umí naše tělo samo… ”

„CO KDYŽ MÁME VŠECHNO CO POTŘEBUJEME K CHŮZI A BĚHÁNÍ UŽ OD NAROZENÍ?”

A zde jsme konečně na počátku mého opravdového bosého testu.

KAPITOLA III., Velká cesta naboso

Všechny mé předchozí zkušenosti mi říkaly, že je potřeba dojít až na úplný začátek, ke zdroji a hlavně … k sobě. Běhání je to pravé. Barefoot je správný směr, jen ta marketingová omáčka je nanic.
Když jsem knihu „Bosé běhání” Adama Sandlera (děkuju Pavle) otevřel, zaradoval jsem se. Bylo to krásné prozření a pocit  štěstí. Konečně mi někdo nahlas říkal, že má tušení.
Dočetl jsem se ke druhé kapitole, zaklapl knížku a ráno prostě vyrazil ven bos. (Hned napoprvé jsem šlápl do psího exkrementu, :oD ještě teď se sám sobě chechtám, když si vzpomenu na ten pocit.)

Ne, nevydrželo mi to – zvládl jsem malé kousky, kroutil jsem se, než jsem se dostal na trávník k řece, ale věty z té knihy mi nedaly pokoj. A především ta dětská radost a vnitřní pocit, že je to správné.

Když jsem si někdy v listopadu bral na nohy boty, dělal jsem to s divným pocitem povinnosti, a vysvětlil si to jako „protože mi byla zima a přišly první mrazy”.
Jednoho dne jsem si sedl do kavárny s přáteli a v tu chvíli tam nakráčel host naboso. Usmíval se a já tušil, že tohle je to moje Znamení.
Přišlo mi že přesto, že jsem udělal dost, jednal jsem proti své intuici. Celou zimu se mi vracel ten pocit nenaplnění.

Kapitola IV,  31 Březen 2016 – den kdy jsem přestal nosit boty

Přišlo jaro, bylo pěkně, zase jsem prolistoval knížku Adama Sandlera. Prostě tomu nešlo uniknout a já se rozhodl, že tentokrát chvíli vydržím nepohodlí a budu chodit jen naboso. Jeden z největších motivačních faktorů bylo mé okolí. Každý k tomu měl a má poznámku. Dobrou, rádoby vtipnou, kousavou, káravou, opovržlivou, milou, zvědavou a já se začal učit chápat pohled těch ostatních. (Vlastně je to tak dodnes a je to důvod, proč tohle celé píšu, ale to se dočtete jinde).

Povzbudilo mě to, ta náhlá interakce s mnoha lidmi, ta zvědavost, nepochopení a strach z něčeho naprosto přirozeného. Povzbuzují mě každý den k tomu, abych to všem vysvětloval a zkoušel, co je možné sám na sobě.

Další týden jsem si (konečně) vrazil kousek skla do nohy a zjistil, že to není až tak zlé, když to druhý den jen svrbí.

Jasnozření!

Nevím jak to popsat jednoduše, ale jako malé potvrzení toho, že umíme více, než si myslíme, je naše schopnost Vidět. Vidět překážky, které potřebujeme vidět. Prostě jsem najednou začal vnímat střepy na cestách, napínáčky… Pokud nemáte boty, nepohybujete se stejně, jste zapnutí, vnímáte, co se děje.

Jsme sběrači, lovci? Určitě chápete, že běhání za zvěří po lese tak, jak to dělali naši předci, kladlo opravdu jiné nároky na předvídání a vaše tělo a mysl to stále umí.

Ne, nevyhnete se vždy všemu, ale garantuji vám, že uvidíte věci, jež jste pravděpodobně celý život ignorovali. A možná se to netýká jen nebezpečí. Vaše vnímání je teď nejspíše nastavené na extrémně pohodlný mód a předvídatelný život ve městě. A chůzí naboso se toho hodně mění. Uvidíte sami.

Jen pro pořádek, za celý rok jsem se poranil 4x nebo 5x a všechno to byly maličkosti.

Co mi dal můj ROK NABOSO:

Vnímání dalším smyslem a radost z pohybu. Víte, že už v březnu hřejou kočičí hlavy na které svítí sluníčko? Že vám písek z posypu po zimě může být i příjemný? Tušíte jaká je to paráda proběhnout zahřátou louží po letním dešti? Jak hladí vrstva jehličí a jak vás umí v lese obejmout mech? Napadlo by vás, že čerstvě napadlý sníh vám může připomínat chůzi po koberci? Pokud ne, zkuste to. Budete zčistajasna zase jako děti.

Mimochodem děti jsou samostatná kapitola – oni ještě podvědomě tuší, že být bos je SPRÁVNĚ. Prosím, nechte je to zažít!

Spoustu zvláštních, povětšinou milých, setkání a rozhovorů s lidmi, kteří jsou zvídaví a občas i velmi snadné zjištění, že s některými lidmi naopak nemá cenu mluvit vůbec.

Osvobození. Naprosto zásadní změnu pohledu na to, co je pravdou. Pravda je osobní a to, co je možné, si nastavujeme my sami ve své hlavě. Bohužel velmi často věříme, byť dobře míněným nesmyslům, které nám společnost nasypala do výchovy. Pochopil jsem, že co nezkusím, nemohu soudit.

A můžu znovu běhat, normálně po cestách a bos!

Po roce a jednom měsíci jsem si konečně zaběhal. Nakonec to vyšlo asi na 7 kilometrů po lesních cestách bez příprav a nezvláštnější je, že to nebylo namáhavé.

Co na závěr?

Vím, že spousta lidí je s bosým chozením a běháním mnohem dál než já. Pokusím se dostat k vám i jejich příběhy a postřehy.

Na těch pár miniseminářích, ke kterým mě přemluvili, jsem viděl to nadšení v očích lidí a to mě nadchlo. To je důvod, proč si to nechci nechávat pro sebe.
Protože vám to prostě změní pohled na život a na to, co je PRAVDA a co je váš naučený pocit, že je pravda.

Takže… co kdybyste zítra zkusili jít do práce bosi? Protože
:o)

Napsat komentář